Děti s potřebami v oblasti duševního zdraví



„Psychická porucha, nebo také duševní porucha, je v širším pojetí označení pro některé psychické procesy, projevující se v myšlení, prožívání a chování člověka, znesnadňující jeho fungování ve společnosti. Mezi duševní poruchy se řadí ty z poruch, které se prvotně týkají myšlení, prožívání nebo vztahů k ostatním lidem.“ (MPSV, 2015).

Duševní poruchy a duševní nemoci u dětí můžeme rozdělit na ty, které jsou typické právě pro období dětství, dále na ty, které v dětství začínají, ale pokračují do dospělosti, a konečně na ty, kde věk nehraje roli a kde se s těmito poruchami setkáváme u dětí i u dospělých. Na některých poruchách se významně podílí dědičnost, jiné jsou více ovlivněny prostředím, sociálními vlivy, negativními zkušenostmi. Podrobnější informace viz Příčiny a důsledky.
Duševní poruchy a duševní nemoci mohou způsobit nepřijetí dítěte a jeho sociální izolaci, fyzické a psychické týrání dítěte při nezvládnutí situace rodiči, opakující se stížnosti na dítě (ze školy, kroužků), jeho frustraci až deprivaci, slabý školní prospěch, sekundární opožďování ve vývoji a další. Podrobnější informace viz Příčiny a důsledky.

MPSV. 2015. Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi [online]. Praha: MPSV. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pravonadetstvi.cz/files/files/1_1-Katalog-situaci-a-sluzeb.pdf

Následující výčet duševních poruch a onemocnění není vyčerpávající, představuje nejčastěji se vyskytující poruchy a onemocnění, s nimiž se setkáváme i u dětí.

HYPERKINETICKÉ PORUCHY
Poruchy, pro něž je typická kombinace nadměrné aktivity, motorického neklidu, špatně ovládaného chování s výraznou nepozorností - narušením koncentrace pozornosti; nevýběrovost pozornosti - vše je zaujme. Nápadná je chybějící vytrvalost při dosahování cílů, těkání mezi činnostmi, snížená schopnost organizovat efektivně činnost, vytvářet a dodržet sled kroků, časový plán; chaotičnost; neobratnost; impulzivita, horší sebekontrola, oslabení disciplíny a kázně; tyto děti bývají méně ovlivnitelné výchovnými prostředky. V důsledku poruchy zažívají tyto děti častější neúspěchy; častěji porušují společenská pravidla, normy a příkazy; v kolektivu zažívají menší přijetí, až izolaci; způsobují si četnější úrazy. Porucha je trvalejšího charakteru, s raným začátkem.

SPECIFICKÉ PORUCHY UČENÍ
Specifické narušení dovedností potřebných pro osvojování si čtení, psaní, počítání, a to od počátku nácviku těchto dovedností. Opožďování osvojení si školních dovedností nelze vysvětlit jinými příčinami (oslabením kognitivní kapacity, smyslový handicap; nedostatek příležitostí k učení aj). I při dobré kompenzaci může v mírnější formě přetrvávat do dospělosti. Častější jsou u chlapců.
Zahrnuje: specifickou poruchu učení – dyslexie; specifickou poruchu psaní; specifickou poruchu počítání – dyskalkulie; možná kombinace poruch; možná kombinace s hyperaktivitou a narušením pozornosti. Diagnostika je možná až v době předpokladu běžného osvojení si těchto dovedností (cca od konce 1. třídy).

MENTÁLNÍ RETARDACE
Mentální retardace je závažné postižení rozumových schopností jedince, v lehké, střední, těžké či hluboké formě; v důsledku čehož dochází k omezení inteligenční kapacity jedince. Vedle omezení vývoje v kognitivní složce, je omezena i adaptabilita jedince, dále vývoj v oblasti emoční i sociální. Postižení kognitivních funkcí bývá nerovnoměrné. Snížení rozumových schopností je trvalé. Zda bude dosaženo maximální kapacity rozumových schopností daného jedince závisí také na kvalitě péče, adekvátních podnětech, systematickém rozvoji dovedností a schopností. Etiologie mentální retardace je nejednotná.
Lehčí formy mentální retardace se projevují zejména opožďováním ve vývoji dítěte, zejména v rozvoji rozumových schopností, řeči, hry, sociálních dovedností, učení se novým věcem, abstrakci, logickém uvažování. K diagnostice mentální retardace dochází leckdy až v předškolním věku.
Středně těžká mentální retardace bývá rozpoznatelná již v kojeneckém či batolecím věku, opožďování ve vývoji jednotlivých funkcí, dovedností a schopností je výraznější, a tudíž dříve rozpoznatelné. Děti s mentální retardací středního stupně si osvojují jen limitované množství slov, která používají; jsou schopné naučit se sebeobsluhu, jednoduché činnosti. Raná stimulace, kvalitní zázemí a přiměřené požadavky na dítě napomáhají dosažení maximální kapacity jedince a posilují jeho rozvoj sociální a emoční.
Těžká mentální retardace bývá kombinovaná i s tělesným a/či smyslovým postižením. Rozvoj řeči je minimální, s kapacitou několika slov; mohou zvládat některé úkony sebeobsluhy.
Hluboká mentální retardace bývá spojena s imobilitou, inkontinencí, minimální kapacitou pro rozvoj porozumění a užívání komunikace.

PORUCHY ŘEČI
Nejčastěji se setkáváme s PORUCHOU ARTIKULACE ŘEČI, kdy dítě nepřesně artikuluje, dochází k vynechávání, komolení nebo nahrazování mluvených zvuků, v důsledku čehož je řeč dítěte pro druhé obtížněji srozumitelná až téměř nesrozumitelná. Artikulační neobratnost se může týkat jen některé hlásky (typicky „r“, „ř“), či většího množství hlásek. Ve věku zahájení školní docházky je žádoucí, aby dítě po artikulační stránce již řeč dobře zvládalo. Pokud tomu tak není, je potřebné vyhledat péči logopeda; přičemž péče logopeda s ohledem na závažnost poruchy může být zahájena již v předškolním věku.

Abnormální může být vývoj řeči také v oblasti expresivního mluveného jazyka, která je výrazně pod úrovní jeho mentálního věku, chápání řeči je v mezích normy. Projevuje se v malé slovní zásobě, potížích při volbě vhodných slov, nezralou skladbou vět, nesprávným užíváním mluvnických tvarů, vynecháváním koncovek, předpon aj. Přidružit se může též porucha receptivní řeči, kdy si dítě neosvojuje významy pojmů, gramatické struktury jazyka. Sociální vztahování dítěte a zájem o (neverbální) komunikaci nejsou poruchou zásadněji dotčené. Orientačně očekáváme, že dítě kolem 2 let věku bude minimálně užívat jednotlivá slova, kolem 3. roku jednoduché věty.

KOKTAVOST
Zadrhávání v řeči, opakování slabik, zárazy v řeči, které závažně narušují plynulý tok řeči a které se vyskytují od takového věku, kdy lze již plynulý tok očekávat.

BREPTAVOST
Plynulost řeči je u této poruchy narušovaná příliš rychlým tempem řeči, s přeříkáváním, v jehož důsledku se řeč stává obtížně srozumitelnou.

PORUCHY CHOVÁNÍ
Pro poruchy chování je typické opakující se a trvale se vyskytující disociální, agresivní, vzdorovité chování; porušování pravidel, malá výtěžnost z výchovného působení; absence pocitů viny, slabé citové vazby, kdy projevy dítěte překračují běžné chování dětí daného věku a míru předpokládané socializace; chybí osvojování si sociálních norem, respekt k autoritám. Poruchy chování mívají souvislost s disharmonickým vývojem osobnosti. Projevy dítěte mohou zahrnovat krádeže, lhaní, záškoláctví, potulky, ubližování druhým, vandalismus, nepoddajnost, neposlušnost, výbuchy vzteku, nekontrolovaný vztek. Porucha bývá umocňována nepříznivým psychosociálním prostředím, neuspokojivými vztahy v rodině, rodinnou patologií, nedůsledností ve výchově; nadměrným trestáním dítěte (revolta proti autoritě). Cca u 3 % dětské populace. Častěji se vyskytuje u chlapců.
Rozlišuje se tzv. socializovaná a nesocializovaná porucha chování.
Socializovaná porucha se vyskytuje u jedinců dobře zapojených do vrstevnických skupin, kde je schopno navazovat sociální vztahy. Vztahy k dospělým autoritám bývají obecně špatné; ale k některým dospělým může být vztah dítěte pozitivní.
Nesocializovaná porucha představuje trvale disociální, agresivní až tyranizující chování při výrazném narušení vztahů s ostatními jedinci, a to ve vrstevnické skupině i vůči dospělým osobám.
Etiologie poruch chování je různorodá. Vedle disharmonického vývoje osobnosti mohou za rozvojem poruch chování stát například citová deprivace v dětství, sociální patologie v rodině, citové nepřijetí dítěte rodině či ve vrstevnických skupinách, nápodoba vzorců chování v rodině (delikventní rodiče). Zdánlivé poruchy chování mohou být ale také formou „volání o pomoc“ zoufalého či traumatizovaného dítěte, například v situaci vyhrocených rozvodových sporů rodičů, v případě sexuálního zneužívání dítěte aj. Ojediněle mohou být poruchy chování projevem jiných závažných poruch (deprese u dětí, schizofrenie aj.).

Nezbytné je také odlišovat jiné motivy, které dítě vedou k chování spadajícímu podle vnějších projevů do této kategorie. Například občasné drobné „krádeže“ mohou mít rozličné příčiny, od snahy dítěte udělat někomu radost; získat pro někoho něco, co si velmi přeje; získat si náklonnost a přijetí vrstevníků aj., kdy se jedná o nevhodnou, nezralou, nedomyšlenou cestu k dosažení cíle. Na místě je proto mapovat motivy dítěte. Podobně některé chování nahlížené jako agresivní může být spíše obranným jednáním, kdy často skutečný agresor umí situaci zdatně „zahrát“ tak, že z toho vyjde beztrestně a důsledky neshody, šarvátky či provokace dopadnou na toho, kdo je neinicioval.
Mírnější formou či do nižších věkových kategorií spadající může být PORUCHA OPOZIČNÍHO VZDORU, která zahrnuje nápadně vzdorovité, opoziční, provokativní chování bez závažnějších disociálních či agresivních činů. Součástí této poruchy ale není běžně se vyskytující vzdorovité chování typické pro děti cca mezi 3. – 5. rokem, které samo o sobě není poruchou, ale vývojovou záležitostí.

PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRA
Autismus je závažná trvalá duševní porucha vyznačující se zejména hlubokým kvalitativním narušením sociální interakce, narušením utváření emoční vazby k druhým lidem; hluboké narušení komunikace, neporozumění sociálním signálům, nepřiměřeným hodnocením emočních situací, slabou integrací sociálního, emočního a komunikačního chování, rigiditou a rutinním chováním, stereotypním chováním a pohybovými stereotypiemi, specifický zájem o detaily předmětů, často o nefunkční prvky, dále negativními reakcemi na změny v prostředí, oslabením adaptability, úzkostnými, zlobnými, agresivními afekty; sebezraňováním (údery hlavou, kousání se). Vývojové abnormality a symptomy se musí vyskytovat již během prvních tří let života. Kognitivní kapacita nemusí být vždy narušena. Možnost přidružené mentální retardace. Častější je u chlapců. Jedná se o celoživotní poruchu.
Aspergerův syndrom – porucha v oblasti sociální interakce a vztahů typická pro autismus, bez hlubokého narušení rozvoje řeči; většinou s normální kognitivní kapacitou. Častější u chlapců. Ve své mírnější podobě může zůstávat delší dobu nerozpoznaná a/či zaměňovaná za výchovné problémy, poruchy chování, zanedbávání péče aj.
OBSEDANTNĚ KOMPULZIVNÍ PORUCHA
Typickým projevem poruchy jsou opakovaně se vyskytující vtíravé myšlenky a/či nutkavá potřeba vykonávat opakovaně konkrétní úkony a rituály (mytí rukou, zamykání dveří, šlapání jen na určité dlaždice, rovnání věcí aj.), které vyvolávají u daného jedince snahu potlačit je, neboť jsou vnímány jako nesmyslné. Ačkoliv je vykonání těchto úkonů spojeno s představou, že jimi lze odvrátit nějakou hrozbu, nepřináší dlouhodobou úlevu. Porucha bývá spojena s nějakou intenzivně prožívanou obavou – např. ze špíny, nemoci, obava, že se někomu blízkému něco zlého stane, pokud jedinec neudělá „svůj rituál“ aj. Porucha může nabývat takové intenzity, že zásadním způsobem brání v běžném každodenním fungování. Počátek je obvykle v dětství, s možností rozvoje již v mladším školního věku, nebo v rané dospělosti. Je třeba odborná psychiatrická léčba, případně péče psychologická.

REAKTIVNÍ PORUCHA PŘÍCHYLNOSTI V DĚTSTVÍ je v Mezinárodní klasifikaci nemocí charakterizována abnormalitami v sociálních vztazích dítěte, citovou poruchou, chudostí sociální interakce, ostražitostí, bázlivostí, apatií či protichůdnými reakcemi v rámci interpersonální interakce (např. dítě se přibližuje k dospělé osobě, ale zároveň odvrací zrak), s možným výskytem agrese či autoagrese, neadekvátní podobou navozování kontaktu s druhými lidmi. Porucha se typicky rozvíjí na podkladě negativních až traumatizujících zkušeností dítěte, majících souvislost zejména s dysfunkčností rodiny, fyzickým či sexuálním násilím na dítěti, zanedbáváním a citovým odmítáním dítěte. Jedná se o děti, které neumí těžit pozitivní aspekty z utěšování, konejšení. Při změně prostředí, zajištěné kvalitní péči a trvalejších citových vztazích se stav dítěte značně zlepší, i když určité narušení vývoje dítěte může být – v návaznosti na okolnosti a osobní historii dítěte - trvalé. Nejedná se o primární narušení sociální vzájemnosti a sociální vnímavosti, ale o důsledek negativního zacházení s dítětem, a to zejména v raných vývojových fázích.

DESINHIBOVANÁ PŘÍCHYLNOST V DĚTSTVÍ vzniká u dětí, které neměly možnost vytvořit si během raných vývojových období selektivní těsnou citovou vazbu k signifikantním osobám. Vyskytuje se proto u dětí, u nichž docházelo k časté změně blízkých/pečujících osob – děti z dětských domovů, děti opakovaně přecházející do jiné pěstounské péče aj. Důsledkem je porucha založená na neschopnosti vytvářet výběrové těsné a trvalé citové vazby. Tyto dětí jsou zvýšeně přítulné, mazlivé bez výběru, snadno tak přilnou ke komukoliv, kdo je dostupný, usilují o pozornost, často i fyzický kontakt. Těmto dětem chybí běžná obezřetnost při setkání s neznámou osobou, nesetkáváme se u nich s postupným přirozeně se prohlubujícím kontaktem. Nediferencují mezi osobu cizí, osobou známou, osobou blízkou. Porucha je z minulosti známá také jako „syndrom ústavního dítěte“.

DEPRESE u dětí
Deprese u dětí se podle nových studií vyskytuje obdobně často jako u dospělých, s možností počátku rozvoje deprese již v kojeneckém věku.
Deprese u dětí může mít podobný obraz jako u dospělých, avšak obraz deprese může být „zastřen“ jinými projevy a onemocněními, a tak nemusí být včas rozpoznána a správně léčena. Zásadní vliv na obraz deprese má věk dítěte a jeho vývojová úroveň a celkový obraz tak bývá velmi variabilní.

Pro depresi typický symptom - sklíčená nálada – se může u dětí navenek projevovat spíše jako ztráta zájmu o dříve běžné činnosti, hry, aktivity, ztráta „vztahu“ k oblíbených hračkách; podrážděností; „znuděností“, nezájmem o činnosti, apatií, zdánlivou “lhostejností“ ke všemu a všem; ztrátou zájmu o kamarády, zájmovou činnost. Příznaky (emoční rozlady, nárůst negativismu, podrážděnost, změna ve způsobu reagování) mohou na okolí působit jako „neochota“, „zlobení“, „drzost“. Dále se vyskytuje změna v celkové aktivitě, a to buď jako útlum v pohyblivosti dítěte, či naopak nadměrné bezúčelné pohybování se (tzv. agitovanost). Mezi další projevy deprese u dětí patří změny ve stravovacích návycích (nechutenství či naopak přejídání se); poruchy spánku a zvýšená unavitelnost; narušení koncentrace pozornosti. Narušen může být obraz vnímání sebe sama, se zesílenými pocity selhávání, neúspěchu, nepřijetí, neopodstatněné pocity viny. I u dětí se setkáváme s úvahami o smrti, suicidálními myšlenkami a výroky.
Při podezření na depresi u dětí je vždy třeba vyhledat odbornou péči – psychiatrickou či psychologickou.

ÚZKOSTNÉ PORUCHY U DĚTÍ:
Úzkost, která nemá konkrétní obsah, a strach, který je vázaný na konkrétní situace či objekty, jsou běžnými obsahy prožívání majícími varovnou, ochrannou funkci, a je tedy zřejmé, že se s nimi běžně setkáváme. Ve vývoji dítěte navíc existují období, pro něž jsou určité konkrétní formy úzkosti typické a kdy takové úzkosti přechodně zesilují. Patří sem například separační úzkost vyskytující se kolem 8. měsíce věku dítěte; úzkosti typické pro předškolní věk mají souvislost s bohatou fantazií, magickým myšlením a ještě ne dokonalým odlišením světa fantazie od reality. Jiným příkladem je nárůst úzkosti u dětí kolem 10. roku věku z důvodu hlubšího pochopení pojmu smrti s její nevyhnutelností pro každého, tedy i dítě, a s její nezvratností.
Pokud ale úzkost přesahuje typické období a pokud nabývá takové intenzity, že brání dítěti v běžném fungování a v přirozeném vývoji, pak se již jedná o poruchu.

• Separační úzkostná porucha je charakterizována výraznou úzkostí z odloučení od signifikantních osob, která nekoresponduje s věkem dítěte. Vyskytovat se může např. když se během doby odloučení „něco přihodí“; dítě proto může např. odmítat chodit do školy, chodit spát, být samo doma. V případě odloučení dítěte se mohou vyskytovat tělesné příznaky (bolesti žaludku či hlavy, doprovázet ji může nauzea, až zvracení), stejně jako pláč, výbuchy vzteku, zoufalství, apatie aj. V důsledku poruchy je narušeno běžné fungování dítěte a naplňování každodenních požadavků reality.
• Fóbická porucha: abnormálně silný strach, z konkrétních objektů či situací, který překračuje běžný strach dětí daného věku. V konkrétních situacích intenzita prožívaného strachu brání dítěti v běžném fungování; nutí ho k vyhýbavému chování aj.
• Sociální úzkostná porucha: abnormálně silný strach z cizích lidí, tendence vyhnout se kontaktu s cizími lidmi, a to s dospělými osobami, v některých případech i vrstevníky. Úzkost a strach nápadně překračuje intenzitu běžnou pro daný věk a limituje až omezuje běžné fungování dítěte.


TIKOVÉ PORUCHY
Tiky jsou mimovolné, neovladatelné nebo jen přechodně ovladatelné, neúčelné, rychle se opakující pohyby vázané na určité svalové skupiny; zejména mrkání, grimasy a záškuby v obličeji, trhání hlavou, trhání rameny aj. Vyskytnout se mohou i tzv. vokální (hlasové) tiky mající podobu například pokašlávání, popotahování, opakování slov či zvuků. Tiky obvykle mizí ve spánku.
V dětském věku se přechodně tiky objevují relativně často, udává se jejich výskyt až u každého 5. dítěte; typický pro jejich výskyt je věk kolem 4 – 5 let či kolem 8. až 10. roku věku.
Tiky se mohou vyskytovat přechodně a izolovaně leckdy v souvislosti s mírou dítětem zažívaného stresu, jindy jsou součástí trvalejší komplexnější poruchy (např. Tourettův syndrom).

ENURÉZA, ENKOPRÉZA (neorganická)
Jedná se o poruchy, jejichž projevem je pomočování (enuréza) či méně často se vyskytující defekace (enkopréza), a to v denních a/či nočních hodinách, které již neodpovídají věku dítěte, a vyskytují se tudíž ve věku, kdy je již adekvátní očekávat od dítěte zvládnutí těchto úkonů a získání kontroly nad vyměšováním, tedy nejpozději od cca 4 let věku, a kdy porucha není vysvětlitelná jiným somatickým onemocněním či poruchou.
V případě, že si dítě vůbec neosvojilo kontrolu nad vyprazdňováním močového měchýře či defekací v odpovídajícím věku, hovoříme o primární enuréze či enkopréze. Oproti tomu sekundární enuréza či enkopréza vznikají až po určitém období, kdy si již dítě tuto dovednost plně osvojilo; obvykle kolem 5 až 7 let.
Zejména sekundární enuréza, případně enkopréza, mají souvislost s neurotickými poruchami, úzkostmi dítěte, stresory a nepříznivými vlivy v prostředí.
U dítěte s enurézou či enkoprézou je důležité vyloučit možné somatické příčiny, např. chronické záněty, anomálie močového měchýře. Je třeba mít na paměti i to, že pomočení se může být jedním z důsledků např. epileptického záchvatu. Proto je vždy nutná konzultace s pediatrem, případně další odborná vyšetření. Odborná vyšetření konečníku provádí lékař – proktolog. S enurézou a enkoprézou se setkáváme i u dětí sexuálně zneužívaných.

PSYCHOSOMATICKÉ PORUCHY
Za psychosomatické poruchy považujeme taková onemocnění, na jejichž vzniku a rozvoji se výrazně podílí jak složka psychická, tak i somatická. Psychická stránka onemocnění mívá souvislost s událostmi v rodině, v sociálních vztazích dítěte – ve vztazích rodinných i těch ve vrstevnické skupině; může se jednat o reakci na vyhrocený rozvodový spor aj. Z hlediska povahy onemocnění se jedná o skutečné somatické onemocnění, nejde tedy „jen“ o neurotické stesky.
Čím mladší je dítě, tím komplexněji reaguje na podněty. Pro děti neútlejšího věku jsou typické generalizované reakce, kdy ještě nedošlo k diferenciaci mezi tělesnou a psychickou odpovědí.
Ačkoliv pro některá onemocnění je právě spolupodíl psychických a somatických aspektů typický, nejedná se o přesný a uzavřený výčet diagnóz.
Na psychosomatické bázi se rozvíjí například: migrény, nespecifické bolesti břicha, může jít i o průduškové astma, atopický ekzém, bradavice, enurézu či enkoprézu aj.
V rámci efektivní léčby je třeba kombinovat léčbu somatickou a psychickou. Vznikají také specializované kliniky zabývající se komplexní léčbou.


PORUCHY SPOJENÉ S PŘÍJMEM POTRAVY

NECHUTENSTVÍ u dětí, zejména v mladším věku, může být běžnou záležitostí a spíše dopadem obecných stravovacích návyků v rodině, projevem vzdoru dítěte, reakcí na stresovou situaci, i závažným signálem, který může mít souvislost například s depresí. Je třeba odlišit skutečné nechutenství od vybírání si jen některých jídel a potravin a odmítání jiných. Někdy nemají rodiče dobrý odhad množství, které je pro dítě v určitém věku adekvátní a nutí dítě do konzumace většího množství jídla, než je pro dítě odpovídající – pak mohou nabývat mylného dojmu, že jde o nechutenství. U dětí se mohou střídat období s větším či menším apetitem jako součást přirozených fází růstu.
V případě, že nechutenství má nepříznivý dopad na tělesnou váhu dítěte a kdy dítě celkově neprospívá, je vhodná konzultace s pediatrem, případně s psychologem.

PŘEJÍDÁNÍ SE může být zapříčiněno vícerými faktory. Může jít o obecný špatný stravovací návyk v dané rodině, který je rodiči předáván někdy již od kojeneckého věku, během dětství u dítěte posilován a podporován i nápodobou chování rodičů. Přejídání se může být (mimo jiné příčiny) dáno i deprivací, frustrací potřeb, může být způsobem, jak saturovat alespoň nějakou potřebu, cestou ke zmírňování úzkosti dítěte; sekundárním projevem jiného vážného onemocnění. Zejména přejídání, které se objevuje jako nový fenomén, může poukazovat na jiné skryté příčiny a být varovným signálem. Nadměrná nadváha dítěte by měla být konzultována s pediatrem a případně dietologem, náhlý neadekvátní nárůst tělesné hmotnosti též s psychologem.

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY zahrnují zejména mentální anorexii a mentální bulimii. Podle mezinárodní klasifikace nemocí je mentální anorexie charakterizovaná úmyslným snižováním váhy, které si jedinec způsobuje a udržuje sám. Porucha se nejčastěji vyskytuje u dospívajících dívek či mladých žen, vzácněji i u chlapců a mladých mužů; a u dětí před pubertou, přičemž věk dětí, kdy dojde k propuknutí mentální anorexie, má tendenci klesat. Pozadím nemoci jsou zejména sociokulturní faktory, často narušené rodinné prostředí, vztahy a hranice v rodině, biologické a psychické faktory. Součástí nemoci je narušení vnímaní obrazu vlastního těla a s tím související představa o neustálé nutnosti dál a dál hubnout až do stavu vážného ohrožení života. Pozornost mohou budit změny ve stravovacích návycích dětí a dospívajících, stažení se s jídlem mimo kontrolu do soukromí, tendence spíše přesouvat jídlo po talíři než ho konzumovat, odkazy na najedení se jinde, mimo domov apod. Varovným signálem je ztráta menstruace u dívek.
U závažnějších případů bývá nutná hospitalizace na psychiatrii, nejlépe na odděleních specializovaných na poruchy příjmu potravy, lehčí formy lze řešit i ambulantně.
Mentální bulimie je onemocnění charakterizované opakujícími se záchvaty přejídání a potřebou kontrolovat a snižovat tělesnou váhu, čehož je dosahováno např. zvracením zkonzumovaného jídla, užíváním projímadel apod. I zde dominuje chorobný strach z tloušťky, zkreslené vnímání těla a touha po hmotnosti, která je výrazně nižší než „optimální, zdravá“ váha.
Poruchy příjmu potravy jsou výrazně častější u dívek než u chlapců (v poměru cca 10:1), a to typicky ve věkovém rozmezí 13 – 18 let u mentální anorexie; mentální bulimie se vyskytuje spíše až v adolescenci a v rané dospělosti.

PORUCHY SPÁNKU

U dětí zejména batolecího či předškolního věku se poměrně často vyskytují problémy s usínáním, případně za noc se několikrát opakující probuzení dítěte a vyžadování pozornosti ze strany rodičů. U většiny dětí se jedná o chování, které je důsledkem nesprávných rituálů při usínání či reakcí rodičů na probuzení se během noci, kdy rodiče nevědomky posilují toto chování dítěte tím, že jej vlastně svým chováním „odměňují“ za jeho projevy při usínání či probuzení se – namístě je v těchto případech psychologické poradenství. U menšího procenta dětí může jít o důsledek jiné závažné poruchy či onemocnění, v takovém případě by tato situace měla být konzultována s lékaři.

Termínem NOČNÍ MŮRY jsou označovány děsivé, úzkostné sny, kdy obsahem snu je většinou nějaká forma ohrožení života či interpersonálního násilí, s velmi podrobnou vzpomínkou na sen a se silným emočním prožitkem z tohoto snu, který může doznívat i po probuzení. Po probuzení je jedinec orientovaný a obvykle sděluje obsah snu. Vyskytnout se mohou kdykoliv během spánku. V dětství se vyskytují častěji, obvykle mají souvislost se specifickou fází emočního vývoje. Mohou být ale také odrazem nadměrného stresu, emočního přetížení dítěte či traumatizace dítěte.

NOČNÍ DĚSY jsou provázeny masivní úzkostí, panickým křikem, nadměrnými pohyby a výraznými vegetativními projevy, ovšem u nočních děsů chybí vzpomínka na obsah snu. Po probuzení může být jedinec přechodně zmatený, dezorientovaný. K nočním děsům dochází zejména v první třetině doby spánku. Probuzení se zmateností je časté zejména u předškolních dětí, ve spojení s neztišitelným pláčem, výrazem zmatenosti. Noční děsy se vyskytují ve fázi hlubokého spánku (non-REM fáze). Pokud je jejich výskyt častý, je vhodné zvážit neurologické vyšetření.
SOMNAMBULISMUS (chození ve spánku) a SOMNILOGUIE (mluvení ze spaní) jsou u dětí relativně časté a většinou neznamenají závažnější poruchu.

Řešení situace dítěte vyhrožující pokusem o sebevraždu
Osmiletý chlapec byl objednaný rodiči do psychiatrické ambulance pro sebevražedné tendence, které se projevují „vyhrožováním“ že se chlapec chce bodnout nožem, dále se chlapec uzavírá do sebe. Rodiče tomuto chování nerozuměli, tvrdili, že syna mají rádi, že „je to jejich mazánek“. V rámci vyšetření chlapec vykazoval potřebu sdílet, komunikovat. Doma toto nebylo možné. V zájmu pozornosti rodičů je starší bratr, na kterého mladší, vyšetřovaný, žárlí. Snaží se mu vyrovnat, cítí se méněcenný, odstrkovaný, z tohoto důvodu špatně spal. Objevoval se vztek. Měl úzkostné sny, často se mu zdálo, že se ho rodiče vzdají. Opakovaně na sebe chtěl použít nůž. Po otevření tématu, podpůrné péči směřované k chlapci a zahájení rodinné terapie potíže zcela odezněly.
Zdroj: Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi, Sociotrendy, 2015, s. 245
MPSV. 2015. Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi [online]. Praha: MPSV. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pravonadetstvi.cz/files/files/1_1-Katalog-situaci-a-sluzeb.pdf

Metodické pokyny, informace, kodexy
Metodický pokyn k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví, Čj.: 10 194/2002-14
Informace k vyplňování vysvědčení na základních školách od školního roku 2016/2017, Čj. MSMT-38204/2016-210
Etický kodex práv pacientů



www.mpsv.cz
© Copyright 2017 - 2022, všechna práva vyhrazena - Ministerstvo práce a sociálních věcí